Michal Březina

Mám kamaráda, který rád používá slovo strašně . Dokonce bych řekl, že ho používá hlavně ve smyslu oxymóronu, tedy v protichůdném znění. Strašně krásná a strašně skvělá chuť... Znáte to, je to strašné. A říká to furt. Zkuste si i pro sebe opakovat slovo strašný . Brzy si jej znechutíte, jako já strašlivou přítomnost svého známého. Mám kamaráda, který má radši zájmena než podstatná jména a slovesa. Jeho projev sice působí poněkud stroze, ale já mám zas dost prostoru pro fantazii a cvičím tak svůj mozek. „Byls to, tam jak to, víš co, jako tamto, no… A oni s tím to, když se to tento, víš co?" „Vím,“ řeknu v odpověď, „měli toho jen pět litrů.“ A někdy ty hádanky ani nerozluštím. Nemluvě o tom, že ženám, které vidí venčit své pejsky, říká paní Čvachtová , zatímco pejskařům Ou Johnny . Nikdo neví proč, ale je na trávníku velmi neoblíben.  Mám kamaráda, který přemýšlí nahlas. Tu dobu, než něco vymyslí, oživuje hrdelním mručením, až mám někdy pocit, že se přátelím s nějakým