Mám kamaráda

Mám kamaráda, který rád používá slovo strašně. Dokonce bych řekl, že ho používá hlavně ve smyslu oxymóronu, tedy v protichůdném znění. Strašně krásná a strašně skvělá chuť... Znáte to, je to strašné. A říká to furt. Zkuste si i pro sebe opakovat slovo strašný. Brzy si jej znechutíte, jako já strašlivou přítomnost svého známého.

Mám kamaráda, který má radši zájmena než podstatná jména a slovesa. Jeho projev sice působí poněkud stroze, ale já mám zas dost prostoru pro fantazii a cvičím tak svůj mozek. „Byls to, tam jak to, víš co, jako tamto, no… A oni s tím to, když se to tento, víš co?" „Vím,“ řeknu v odpověď, „měli toho jen pět litrů.“ A někdy ty hádanky ani nerozluštím. Nemluvě o tom, že ženám, které vidí venčit své pejsky, říká paní Čvachtová, zatímco pejskařům Ou Johnny. Nikdo neví proč, ale je na trávníku velmi neoblíben. 

Mám kamaráda, který přemýšlí nahlas. Tu dobu, než něco vymyslí, oživuje hrdelním mručením, až mám někdy pocit, že se přátelím s nějakým dervišem. A přemýšlí dost často. „Eeee, chtěl jsem, eeeeeeeeeeeee, něco... eeeeee, říct, ale eeeeeeee, už... eeeee nevím.“ S ním se vlastně moc nepaktuji, je to eeeman.

Mám kamaráda, který jedním dechem řekne několik nesouvisejících informací najednou. "Včera dávali Pána prstenů, vyhřebelcoval jsem si koně. Jirka přijel až v noci. Viděli jste ráno tu mlhu? Jezdím na Natural 95." Není co dodat. Platí za největšího podivína v Kraji.

Mám kamaráda, který nemá absolutně cit pro češtinu. Rád používá adjektiva, ale naprosto neadekvátně. Pro jednoduchost uvedu příklad. To takhle jednou povídá: „Dnes celkem ledabyle svítí to rané slunce na tvarované střechy tady těch upřímných domů, co?“ Dal jsem mu pěstí do ramene. Jindy zase řekl: „Viděl jsi to svrchované auto, jak žíznivě rychle projelo přes tu nedokonavou zebru?“ Dal jsem mu pěstí do ramene. A když tuhle řekl: „To je ale krásný mladý moped,“ přestal jsem se s ním bavit.

Mám kamaráda, který je němý. Skvěle si rozumíme, i když vypadáme jako dva amatérští karatisté na přehlídce přeborníků v hip hopu. Ale znaková řeč je pro milovníky češtiny a rébusů úplně nejlepší.

* * *

Mám kamaráda, který komunikuje jen citacemi z her Smoljaka a Svěráka. Zeptejte se ho, kolik je hodin, a on vždycky odpoví, že je za deset minut půl třetí, stejně jako zaznělo ve hře Dobytí severního pólu. Nebo to různě pozměňuje, aby se mu to hodilo. Místo citace: „Ta závěť je dobrá leda tak na podpal v kamnech,“ jak zaznělo ve hře Záskok, dosadí místo závěti cokoliv, co zrovna chce zkritizovat, že je dobré leda na podpal v kamnech. „Ta kniha je dobrá leda tak na podpal v kamnech, ten film je dobrý leda tak na podpal v kamnech, to auto je dobré leda tak na podpal v kamnech, ten kus železa je dobrý leda tak na podpal v kamnech atp. Kamarád je prakticky nesnesitelný. A je úplně jedno, jestli ty hry znáte sami nazpaměť, nebo ne. Pokud někoho hledáte a zeptáte se jej, jistě už asi tušíte, co odpoví. No, řekne: "Je na malinách." (hra Němý Bobeš)

Mám kamarádku, která velice ráda používá cizí slova. Věří, že s nimi bude působit chytřeji. Bohužel je jejím problém, že… Víte co, uvedu rovnou nějaký příklad. Tuhle třeba vzpomněla: „Když mám evoluci, tak si tam strkám pesah.“

Jeden známý si rád vymýšlí své sexuální zážitky, které jsou tak bohaté, že by se i Casanova styděl a s hanbou utekl z místnosti. Ten známý, mimochodem padesátník, žijící stále se svou maminkou, vždycky po víkendu přišel s tak barvitými historkami, že mi to jednou nedalo a projel jsem zpětně televizní program. No, našel jsem pikantní zajímavosti. Zatímco Ráďa celé pondělní dopoledne v práci líčil, jak zpracoval onu černošku několika Manhattany a pak s ní rozboural na všechny myslitelné způsoby pokoj v Hiltonu, četl jsem v programu ARD anotaci k soft erotickému filmu o východoněmeckém opraváři televizí, který šel dát dohromady kabelovku luxusního hotelu, kde se zrovna ubytovala skupina fakticky nadržených modelek ze Zimbabwe.  

V jednom dávném zaměstnání jsem měl kolegu, který nemluvil o ničem jiném, než o tom, co se dočetl ve Strážné věži. To jste se s ním mohli bavit o čemkoliv, vždycky to stočil k diskuzi o víře. On vždycky začal o tom svém jehovistickém ráji a předhazoval důkazy boží existence, což už samozřejmě z logiky věci je nesmysl, protože důkaz je v rozporu s vírou a bez víry vlastně Bůh není, takže, pokud lze jeho existence dokázat, znamená to, že se tím zároveň dokazuje jeho neexistence. (Takhle krásně to popsal pan Adams.) To jste ho mohli třebas jen pozdravit, popřát mu pěkného dne, on hned spustil tu svou tirádu, a že má důkazy, které my nemáme, naše domněnky o evoluci jsou jen pouhé teorie, na kterých se ani nikdo nemůže pořádně shodnout a že s tím přijdeme leda do věčného zatracení. Dost nám tím nabourával pracovní morálku.

Mám známého, který sbírá použité náplasti. Jednu má dokonce ze srpna 1968. U něj doma jsem ještě nebyl a ani to nemám v plánu.

Mám kamarádku, která se mi pokaždé směje, že má můj pes jméno Čudlík, zatímco její se jmenuje Batůžek.

Mám kamaráda, co se rád vsází. Naposledy se vsadil, že vypije litr nafty. Snědl k tomu celý bochník chleba, ale vypil ji. Každý jsme zchudli o 100 Kč a Franta se stal šťastným majitelem pětistovky, věčné slávy a mizerného, a samozřejmě velmi krátkého, života.

Mám známého, který věří, že svět je řízen ještěry a strašně se bojí jakéhosi čipování.

 

* * *

Mám také kamaráda, který je úplně normální. S ním je ale fakt strašná nuda.


- - - - - - - - - - - -
Michal Březina je publicista a autor knihy Měsíční deník. Píše také pro portál Vanili.cz